Ráda bych navázala na včerejší příspěvek, protože s něčím podobným se z času na čas setkávám u rodičů s chronicky nemocnými nebo fyzicky či mentálně postiženými dětmi nebo jinak dlouhodobě znevýhodněnými dětmi, ať už mají různé vrozené nebo získané poruchy, diagnózy apod. Rodiče těchto dětí vyjadřují svou lásku obvykle tím, že se o dítě starají dnem i nocí jako profesionální pečovatelé nebo dokonce zdravotní sestry. Mají tendenci vyjadřovat svou lásku tímto způsobem, protože to odpovídá prastarému, prvotnímu „mateřskému instinktu“. Jednak jim připadá, že je to v dané situaci nutné, a také je to v souladu s doporučeními, které dostávají od lékařů, fyzioterapeutů a dalších odborníků. Ve skutečnosti jejich dítě tuto formu rodičovské lásky nevyhnutelně potřebuje, ale v rodinách, kde se stává jediným a dominantním projevem, se dítě brzy začne cítit jako pacient vlastních rodičů. V dlouhodobém horizontu to znamená, že některé děti (přibližně polovina) se stanou závislými a budou od svých rodičů vyžadovat přesně tolik péče a zájmu, kolik je potřeba k tomu, aby se jejich rodiče cítili v životě svého dítěte dostatečně hodnotní („Rodiče se cítí užiteční, jen když jsem nemocný“). Z jiných dětí se v průběhu let stanou takzvaní „nároční“ a „nepřizpůsobiví“ pacienti, kteří jako by si snahy svých rodičů ani trochu nevážili („Nechci být nemocný! Potřebuji víc, abych se cítil hodnotný“). V tomto případě nejde o problém péče, zájmu a odpovědnosti. Jde o to, co ve vztahu chybí, když se život a vztah dítěte a rodiče zredukuje na roli pacienta a pečovatele. Chybí iracionalita, blízkost nebo také konflikt. To vše je zdravou a potřebnou součástí vztahů založených na lásce – nejen vztahů mezi dvěma dospělými, ale i vztahů mezi rodiči a dětmi, bez ohledu na to, zda jsou děti zdravé či nemocné. #laska #vztahy #rodina #nemocnedite #deti #nemoc #rodice #diagnoza (fb)

Interakci v rodině určuje především schopnost rodičů transformovat své láskyplné city do láskyplného chování. Dítě pak tyto city rodičů skutečně cítí a prožívá jako lásku. Rodiče, kteří například vyjadřují svou lásku tím, že dávají dětem všechno, co děti chtějí, jsou často po několika letech zklamáni, protože děti se nezdají být šťastné a vyrovnané, ale naopak náročné a nespokojené. Je to proto, že děti přijaly způsob, jakým jejich rodiče vyjadřují lásku, přesto se necítí být milovány. Když se dítě ocitne v této situaci, dojde k závěru, že s ním musí být něco v nepořádku. Nezbývá mu než žádat více této rodičovské lásky – protože nedokáže zaplnit prázdnotu, kterou ve svém nitru cítí. Pak se jeho požadavky stupňují, stávají se absurdními, chce toho stále více a více, až se obě strany - rodiče i děti - ocitají v začarovaném kruhu, frustrované, vzteklé, osamělé a bezmocné. Dalo by se říci, že vzájemnou lásku odvál vítr, ne proto, že by city rodičů postrádaly hloubku nebo kvalitu, ale proto, že zvolili špatný způsob, jak je vyjádřit. 👉 Jak je tomu u vás doma? Daří se vám přetavit svou lásku do láskyplného chování? Cítí se vaše děti milovány? Nebo jim svou lásku vyjadřujete jiným způsobem? Jakým? 😉 (fb)