Via Connecta, z.ú.

🛒💙 Modré hodiny v Globus Česko – klidnější nákupy pro lidi s autismem Představte si, že vás obyčejný nákup v supermarketu stojí tolik energie, že se z něj musíte vzpamatovávat ještě celý večer. Pro lidi s poruchou autistického spektra je to realita. Hluk, ostré světlo, nepředvídatelné podněty – to vše může způsobit úzkost, stres a ztrátu kontroly. Globus to chápe a nabízí Modré hodiny – každý úterý od 15:00 do 17:00 v hypermarketech v ČR. Tlumené světlo, vypnuté rádio, tišší pokladny, přehledné piktogramy a personál proškolený v oblasti autismu. To všechno dělá z obyčejného nákupu inkluzivní zážitek. 💡 Proč je to důležité? Protože i malá změna prostředí může znamenat obrovský rozdíl pro někoho, kdo svět vnímá jinak. Každý si zaslouží možnost nakoupit v klidu a důstojně. 🔥 Proč to nemají i další obchody? To je otázka, kterou bychom si měli položit všichni. Protože změna je možná – a Globus to ukazuje. 👉 Co můžete udělat vy? Sdílejte tuto myšlenku. Zeptejte se ve svém oblíbeném obchodě, jestli uvažují o Modrých hodinách nebo jiných inkluzivních opatřeních. Společně tvoříme svět, kde každý může být sám sebou. 💙 #autismus #inkluzivniprostredi #modrehodiny #globus #kazdyjejinyspravne #neurodiverzita #respekt #viaconnecta (fb)

Příběh, u kterého stojí Via Connecta ❤️ Jsme tu pro Vás ❤️ Matějovi byly tři roky, když nastoupil do běžné mateřské školky. Měl čerstvě potvrzenou diagnózu poruchy autistického spektra. Byl to tichý, vnímavý kluk, který miloval rytmus, písničky a hračky, co se točí. Potřeboval stabilitu, klid a trpělivé vedení. Maminka všechno připravila – diagnózu doložila, se školkou mluvila, zajistila mu asistentku. Ale od začátku bylo jasné, že školka ho nechce. Učitelky si s ním nevěděly rady. Nečetly si doporučení, nesnažily se pochopit jeho potřeby. Asistentka byla většinu času mimo třídu nebo dělala jiné věci. Matěj byl ve třídě sám. Když plakal, nechali ho být. Když se stáhl do sebe, jen ho přesadili stranou. Nepokoušeli se navázat vztah, jen čekali, kdy si ho maminka zase vyzvedne. A volali často. Každý den. Někdy už hodinu po příchodu. “Nezvládáme ho.” “Nechce dělat, co ostatní.” “Ostatní děti z něj mají strach.” Maminka se snažila – vysvětlovala, nabízela pomoc, znovu přinesla odborné zprávy. Ale nic se neměnilo. Matěje nebrali na výlety. Nezvali ho na besídky. Při společných hrách ho nechali stranou. Když se děti ptaly, kdo to je, říkali jen, že “je jiný” nebo že “musí být opatrní”. Děti si začaly šeptat, že Matěj je nemocný. Že je nakažlivý. Vyhýbaly se mu. A on to cítil. Maminka začala být zoufalá. Nemohla pracovat, protože školka jí syna nikdy nenechala celý den. Neustálý stres, telefonáty, odmítání. A k tomu ponižování – učitelky s ní mluvily z pozice síly. Nazývaly ji lhářkou, říkaly, že synovi vymýšlí problémy, že přehání. Někdy křičely. Před ostatními rodiči. Před dětmi. Maminka si nakonec vyžádala podporu od NAUTISu – Národního ústavu pro autismus. Přijeli do školky, pozorovali průběh dne, mluvili s učitelkami. A potvrdili to, co maminka cítila už dávno – Matěj je v prostředí, které ho neničí kvůli diagnóze, ale kvůli přístupu dospělých. Nešlo o to, že by školka něco nevěděla. Šlo o to, že nechtěla vědět. Vědomě ignorovali doporučení. Odmítali základní podpůrná opatření. S dítětem nemluvili způsobem, který by odpovídal jeho potřebám. A když selhali, svalovali vinu na něj. A na jeho matku. Tohle nebylo selhání systému. Bylo to selhání lidí. Konkrétních lidí, kteří měli být oporou, ale místo toho vytvářeli tlak, strach a odmítnutí. Učitelky, které mohly nabídnout pochopení, se rozhodly pro pohodlí. Asistentka, která mohla být oporou, se stáhla. A vedení školky tomu celé přihlíželo – nebo to rovnou krylo. Matěj nepotřeboval zázrak. Potřeboval jen, aby ho někdo přijal a pochopil. Ale v té školce nikoho takového nenašel. Když pak nastoupil do soukromé školky, všechno se změnilo. Ne kvůli luxusu, ale kvůli postoji. Najednou se nikdo nebál položit otázku: “Co Matěj potřebuje?” A co víc – opravdu si poslechli odpověď. Dali mu čas, prostor, respekt. Učitelky s ním jednají jako s dítětem, ne jako s problémem. Vysvětlily ostatním dětem, co je to autismus, a proč Matěj občas reaguje jinak. Místo strachu přišlo pochopení. Místo odmítání – přijetí. Dnes Matěj nechodí do školky s úzkostí. Nečeká, kdy si pro něj máma zase přijde. Má svoje místo. Svůj rytmus. Svůj svět, ve kterém se konečně cítí bezpečně. A maminka? Ta po měsících nejistoty a bolesti konečně může zase trochu dýchat. Není to proto, že by se situace zázračně vyřešila. Je to proto, že potkali lidi, kteří to vzali vážně. A kteří v tom Matěje nenechali. Tohle celé nebylo o tom, že by to nešlo. Šlo to celou dobu. Jen v původní školce to nikdo nechtěl zkusit. (fb)