Spolek pro rozvoj dopravy z.s.

Proč je doprava tak důležitá? Když se řekne doprava, spousta lidí si představí jen dálnice nebo vlaky. Ale ve skutečnosti je to něco, bez čeho se neobejdeme – jako krevní oběh v lidském těle. Když krev neproudí, orgán odumře. A když chybí dopravní spojení, vesnice nebo region ztratí život. Doprava, jak vysvětluje Ivo Drahotský, není je o autech, vlacích a dálnicích. Každý z nás přitom rozhoduje, jak doprava funguje. Jestli sedneme do auta, nasedneme na vlak nebo koupíme zboží, které musí někdo přivézt. Tím vším ovlivňujeme, kudy a jak doprava proudí. Aby to fungovalo, potřebujeme dobrou infrastrukturu: silnice, železnice, ale i jejich údržbu. Bez oprav se totiž každá cesta rychle rozpadne. Pro lepší představu: jedna miliarda korun z rozpočtu na silnice znamená zhruba stovku na každého obyvatele Česka. A když jde o miliardu eur v celé EU, je to přepočítáno asi padesát euro na jednoho Evropana. Není to málo – ale bez těchto peněz se cesty stavět ani opravovat nedají. Doprava je navíc úzce spjatá s ekonomikou. Když roste, daří se i hospodářství. Když klesá, zpomaluje se celá země. Jenže dnes na ni tlačí nové regulace – emisní povolenky, tlak na elektromobilitu a další opatření. To všechno znamená jediné: doprava bude dražší a lidé budou muset měnit své návyky. Pokud budou šetřit, sníží se produkce CO₂, bude to znamenat skromnost – a to si západní svět ani lidé nepřejí a nepřipustí. Jestli budeme v Evropě zavádět omezení a ve zbytku světa ne, riskujeme, že z nás bude jen „zelený skanzen“, který nebude schopen držet krok s ostatními. Doprava je tedy složitý a provázaný systém – ale hlavně základ každodenního života. A protože trochu nadnesené sázky nikdy neuškodí, připomeňme si nápis z jedné české úřední chodby: „Z důvodu opravy klimatizace bude omezena dodávka vzduchu. Dýchejte, prosím, úsporně!“ (fb)

Stromy, zvířata a dálnice. Jde to dohromady? Kdo jel někdy například po nové dálnici, ví, jak moc se krajina mění. Obrovské mosty, zářezy v kopcích, kilometry asfaltu. Doprava přináší rychlejší cestování, ale zároveň i hluk, prach a ploty, které dělí přírodu. O to důležitější je, aby silnice a příroda dokázaly žít vedle sebe. Jedním z řešení jsou tzv. zelené koridory – pásy stromů a keřů, které doprovázejí dálnice a stavby. Zeleň podél cest má spoustu funkcí: v létě chladí okolí, zachytává prach, tlumí hluk a působí příjemněji než holý beton. Navíc se stává důležitou součástí české krajiny. Kdo by neměl rád pocit, když jede po silnici lemované stromořadím? Jenže stromy mohou být i nebezpečné. Při nehodě jsou pevnou překážkou a následky bývají vážné. Kritici proto říkají, že stromy u silnic by měly být bez nich. Řešení ale není černobílé. Můžeme lépe sázet dál od vozovky, chránit je svodidly nebo je vysazovat jen tam, kde to dává smysl. Kompromis existuje – stromy zůstanou součástí krajiny a zároveň nikoho neohrožují. Podobně je to s protihlukovými stěnami. Kdo by chtěl bydlet za šedou zdí? Když je osázíme popínavými rostlinami, zachytí víc prachu, lépe tlumí hluk a navíc vypadají hezky. Takové „zelené stěny“ už běžně vznikají v Evropě – a stálo by za to mít je i v Pardubicích. A pak jsou tu ekodukty – zelené mosty přes dálnice, které vypadají jako součást lesa nebo louky. Zvířata po nich bezpečně přecházejí a krajina zůstává propojená. Jeden takový už v Česku vyrostl u Chlumce nad Cidlinou a funguje výborně. Dokonce tam zachytily jeleny, srny i drobnější živočichy. Jak připomíná náměstkyně primátora Pardubic Jiřina Klčová, zelené koridory nejsou jen o přírodě. Jsou i o nás. Přinášejí čistší vzduch, lepší mikroklima a hezčí prostředí tam, kde lidé bydlí. Když budeme stavět dálnice, silnice a města s ohledem na navazující přírodu, vyhrají všichni – řidiči, obyvatelé měst i vesnic, zvířata a nám všem se bude lépe žít. (fb)