Přede mnou je jen mlha… Následující hodiny a dny převrátily život Václavovy rodiny naruby. Lucka okamžitě vyděšeně spěchala za tátou do nemocnice, když jí odtamtud zavolali – Václav měl její telefonní číslo uložené v peněžence. A Denis přijel hned druhý den – u táty se spolu potkali. Hladili ho, mluvili na něj, ale kdo ví, co vnímal nebo slyšel… Když pak večer spolu seděli v bytě rodičů, uložili Terezu ke spaní a uvařili si kafe, ozval se telefon z nemocnice znovu a přinesl tu nejhorší zprávu… Káva zůstala na stole netknutá a vystydla… „Přede mnou je jen mlha,“ hlesla Lucie, když ji jednou odpoledne Dana potkala u východu z domu, kde na domovní nástěnku věšela parte s oznámením, že jejich otec zemřel. „Vůbec netuším, co bude dál. Připadám si jako stroj, dělám, co musím, ještě mi to vlastně pořádně nedošlo…“ V očích se jí objevily slzy, ani je už neutírala, nedokázala je zastavit. Její táta, její opora, kterého tolik milovala, je najednou pryč. Pořád ještě to nemohla vstřebat. Byl tady přece stále, spolehlivě, byl její jistotou – stačilo symbolicky zazvonit a odemknout jejich dveře, ucítila známou vůni bytu svého dětství, uslyšela jeho pomalé kroky a v předsíni se jistojistě objevila jeho usměvavá, lety a starostmi vrásčitá tvář. Až do minulého týdne. Dnes tam ve ztichlém bytě bloudila sama a padala na ni taková tíseň! Dana k ní přistoupila a jemně ji objala: „A co maminka?“ „Měli jsme obrovské štěstí, při tom všem. V tom pobytovém středisku na okraji sídliště poskytují odlehčovací služby a měli právě volné lůžko, takže tam mamku na čas přijali. Byla to prý obrovská náhoda, jinak mají pořád plno. Mamka vůbec nechápala, co jí povídám, když jsem jí ten den řekla, že měl taťka nehodu. Byla u ní právě pečovatelka a chystala jí večeři. Spolu jsme hledaly správná slova, držela jsem mamku za ruce a samozřejmě jsem brečela, ale vypadalo to, že ta informace jde mimo ni. Dívala se na mě a asi cítila, že se něco zlého stalo, ale jen se tak udiveně koukala, sbírala neviditelné drobečky na ubrusu a pak se mlčky nechala nakrmit a šla normálně spát. Druhý den jsme se večer s bráchou domluvili, že už jí raději nic říkat nebudeme. Zůstal se mnou přes noc, ráno jsme se spolu o mamku nějak postarali, ale pak už musel zase odjet. Naštěstí opravdu funguje ta pečovatelská služba a hodně mi s ní pomohla. Musela jsem hned začít chystat pohřeb a zároveň s tím i stěhování mamky na odlehčovací pobyt. Víš, je toho na mě hrozně moc, ale aspoň nemám čas jen tak sedět a litovat se, že mi táta tak najednou odešel. S pohřbem mi Denis na dálku dost pomáhá, zařizuje všechno, co jde udělat po telefonu nebo přes net, rozeslal parte, rezervoval restauraci pro hostinu, komunikuje s pohřební službou… Pořád nevím, jestli mamku na pohřeb vůbec máme vzít,“ a Lucce se pláčem zlomil hlas… „Už je v domově, včera jsem ji tam odvezla a i dnes jsem za ní zašla, aspoň na chvilku. Je tam mnohem víc zmatená a zamlklá, chová se ke mně najednou odtažitě a nenechá na sebe sáhnout – až bych brečela i kvůli ní. Sestry mě utěšují, že to tak je normální, že si zvykne a prý tam nemusím chodit tak často. Ale mně to prostě nedá… Táta mi umřel a mamka zmizela v domově – potřebuju se ujistit, že mám ještě aspoň ji. Na druhou stranu bylo tolik věcí, co jsem za těch pár dní musela zařídit, nezvládla bych to, kdybych se o ni musela starat tady.“ Dana jen stála a s účastí naslouchala. Bylo jí Lucky líto a zároveň s respektem sledovala, jak je statečná. Kolik je toho na ni naloženo! Ale Lucie se najednou vzpamatovala, vrátila se do přítomnosti a smutně se usmála: „Musím letět, Dano. Až bude tohle všechno za námi, zase se snad někdy sejdeme v naší cukrárně.“ A vyběhla z domu. (fb)

Schýlená postava jako tmavý stín Přišel prosinec, konečně mrzne; napadlý sníh a adventní doba jaksi uhlazují a zakrývají všechny nerovnosti a nečistoty v našem okolí i v nás samotných. Nebo se o to aspoň snaží, ale lidé jsou teď víc než jindy samý shon – nakupují, gruntují a stresují se, jako by vůbec nepochopili smysl Vánoc… Jedno odpoledne zas přišla pečovatelka a rozhodla se Terezu vykoupat a trochu s ní pocvičit. Václavovi to bylo vhod a vypravil se do města. Pochodí si po těch rozzářených obchodech, nemusí spěchat a může vybrat pár drobností pod stromeček – přidá je k obálkám s penězi, které už má pro své milé nachystané v šuplíku. Netuší už, co by si kdo k Vánocům přál, a tak se rozhodl koupit nějaké vánoční sladkosti, kterých jsou v obchodech hromady. A něco musím najít taky pro Terezku, myslí si. Tak máloco jí ještě udělá radost… Myšlenky mu zalétly do minulosti a najednou si vzpomněl, že o Vánocích dřív vždycky mívali na stole bílý brambořík – to je nápad! Ta něžná kytička ji určitě potěší! Na ulici se začalo stmívat, lidé kolem něj spěchali s plnými nákupními taškami a Václavovi vytanul v mysli ten nedávný rozhovor s Denisem. Má možná trochu pravdu, vždyť Lucka taky pořád pospíchá, stále je v běhu, leckdy je utahaná a málomluvná. Václav se jí bojí zeptat, jak se mají děti a Marek, protože si uvědomuje, že na ně jeho dcera nemůže mít tolik času, kolik by potřebovali. A na vině jsou oni dva – Václav a Tereza, staří, unavení a nemocní. Honzíka neviděli několik měsíců, ani Anežka už k nim skoro nechodí. Kolikpak je jim vlastně let? … To auto nemělo šanci před Václavem včas zastavit. Vkročil zamyšleně do setmělé boční ulice, chtěl přejít na protější chodník a zapomněl se přitom rozhlédnout. Náhlé skřípění brzd vůbec nevnímal a v podvečerním přítmí nebyl jeho černý kabát pořádně vidět. Jeho schýlená postava byla jen jako dlouhý stín, v jednom okamžiku se objevila před kapotou přijíždějící dodávky a prudkým nárazem hned odlétla zpátky k obrubníku. Polekaný řidič vystoupil a klekl si k Václavovi, aby mu poskytl první pomoc, seběhli se lidé, někdo zavolal mobilem záchranku a během pár minut bylo do okolí slyšet houkačku. V paneláku zrovna pečovatelka krátce větrala. Vyhlédla ven, zaslechla v dálce sirénu sanitky a pokývala hlavou: „Někomu se asi právě kazí Vánoce…“ Pak se otočila k apaticky vyhlížející ženě, sedící napůl zhrouceně a jaksi bezradně ve svém vozíku u kuchyňského stolu. Byla přikrytá kostkovanou dekou a zmateně po ní šátrala neklidnými prsty, jako by na klíně něco hledala. Pečovatelka se k ní naklonila, pohladila ji po vlasech, a aby ten nepokoj trošku utišila, vložila jí do ruky kousek papírové skládačky, kterou před chvílí rozložila po stole, a povzbudivě ji vybídla: „Pojďme, paní Terezko, zkusíme si spolu složit tenhle obrázek. Pomůžete mi? Můžete se těšit, bude moc hezký, takový vánoční. Vánoce máme všichni rádi, viďte? A víte co, pustíme si k tomu potichu koledy!“ (fb)